Públius OVIDIUS Násó - díla

                Dílo Ovidia je poměrně bohaté a svým významem naprosto klíčové. V mládí skládal Ovidius převážně literaturu s erotickým nebo milostným námětem - prvním dílem Ovidia jsou pravděpodobně tři knihy milostných elegií Lásky (Amores), které věnoval své milence Corinně. Listy milostné (Heroides) je patnáct fiktivních dopisů milenek nebo manželek hrdinů, kteří své ženy opouští nadlouho nebo navždy (Penelopé a Oddyseus, Dídó a Aeneas, Theseus a Ariadné…). Dopisy jsou zajímavou směsí mytologie, galantních příběhů a rétorských deklamací.

                Klíčovým dílem Ovidiova mládí (pozdního) je jistě jeho Umění milovat (Ars amatoria, ars amandi). V této básni (3 knihy) poučuje Ovidius, jak si najít a udržet lásku. Dvě knihy patří radám mužům, kniha poslední je určena ženám. Báseň složená někdy v roce 2 před n.l. je nejlepším erotickým dílem antiky, vyniká hlavně svou originalitou a formální dokonalostí. Na Umění milovat pak navazují dvě menší dílka - Jak léčit lásku a O kosmetice.

                Po dokončení Ars amatoria se dostává Ovidius do druhého stadia své tvůrčí činnosti. Hlavním dílem zde je jeho spis (epická báseň) nazvaný Proměny (Metamorphoses) čítající 15 knih, 12 000 hexametrů a 250 bájí. Proměny dokončoval básník právě v době, kdy jej Augustus vyhnal. Název díla pochází od jeho ústředního motivu. Z mytologické tradice řecké a částečné i římské vybral Ovidius báje, pověsti a legendy, v kterých se vypráví o proměně člověka ve zvíře, rostlinu, kámen, vodu, hvězdu a podobně. Tím spojil téměř 250 řeckých a římských bájí v jeden souvislý celek, který chronologicky uspořádal. Uvnitř díla pak sloučil báje v menší a větší cykly. Toto dílo je hodno uznání za pokus stmelení bájí, avšak uspořádání a jejich přechody nejsou příliš umělecké. Často se vytrácí a hlavní téma – proměna,  především v částech, kdy se Ovidius zaměřil především na jednu určitou postavu, která není předmětem proměny. Ale ani to nelze básníkovi vytýkat, protože vše psal především za účelem bavit čtenáře. I Ovidiovi bozi jsou výtvory hravé fantazie, které většinou představuje jako obyčejné smrtelníky a dokonává tím Euripidovu myšlenku. Tím však „překrucuje“ původní báje, legendy a pověsti a dělá z nich novodobější povídky či novely. Můžeme zde nalézt  mnoho stylů. Epičnost se střídá s epigramatickou stručností, popisy a líčení s rozsáhlými monology a nebo lyrické projevy s realistickými pohledy. Některé své báje jako by zahalil do ironie. Z psychologického hlediska se Ovidius uměl mistrně vžít do nitra jednajících osob. V Proměnách tak nechybí analýza duševních stavů postav, nálad a citů. Po vzoru svého učitele Euripida se pokouší i drama, především s milostnou tematikou.  Na dlouhá staletí se Metamorfózy (mimo jiné dost neoriginální a opsané z řeckých vzorů) staly hlavním zdrojem poznání antických bájí. Druhým dílem druhého období je Kalendář (Fasti). V tomto spise píše Ovidius o římských náboženských svátcích a slavnostech v první polovině roku (dílo totiž nedokončil, resp.byl vyhnán) a vykládá jejich původ.

                Poslední tvůrčí období se vyznačuje silným žalem - vznikly dvě sbírky elegií (žalozpěvů). První z nich jsou Žalozpěvy (Tristia), sbírka 51 básní v pěti knihách, druhá je sbírka Dopisy z Pontu - obě sbírky si jsou tématicky velmi podobné. První elegie Žalozpěvů líčí poslední noc Ovidia v Římě, další se zabývají plavbu, další obsahují nářky na drsné klima a nevěrnost přátel. Jiné zas vyjadřují vděčnost věrným a manželce, Ovidius také sepsal list lichotící Augustovi a použil jej ve sbírce. Další důležitou částí elegií jsou prosby za zlepšení básníkova údělu. Jestliže někteří vyčítají básníkovi nedostatek citu v milostných básních, nemůže být o takové kritice v elegiích ani zmínky - cit z nich přímo tryská. Poslední zachované dílo hodné zmínky pak je báseň Ibis, útok na Ovidiova nejmenovaného nepřítele v Římě.   

                Ovidius se stal jedním z nejtalentovanějších a poté i nejúspěšnějších básníků Říma. Jeho verše dnes pokládáme za formální vrchol římské poezie. Jeho verše jsou zbaveny hrubostí a vynikají v originále zajímavou plynulostí. Ovidius se rovněž vyznačuje značnou mírou schopnosti vyjádřit psychický stav a jeho vypravěčské umění je pověstné.